inter kyber

10. února 2012 v 0:26 | Terry*
dyž si ten blog nebudeš aktualizovat, tak ti ho zrušej.. ale to je škoda - třeba se takovej blog jednou bude ještě hodit..
ok- a protože to stejně nikdo nebude číst, můžu sem dávat třeba svoje nepovedený texty do školy
 

Rebel a husí krky

28. srpna 2010 v 22:53 | Terry* |  Ze života

MHD again

Bylo to jasný od první chvíle, kdy tramvaj zastavila u ostrůvku. Jsem většinou trochu napřed před většinou lidí, co se týče zaznamenání vizuálních úkazů. Na zastávce figurovala modelová postava poněkud zestárlého buřiče. Muž. Celkem vysoký a spíš štíhlý, tak okolo čtyřicítky, ale asi míň. Já ho registrovala už z okýnka, ostatní pasažéři až když nastoupil. Ležérní krok člověka, který fetoval a i když už je asi (právě) čistej, pořád mu zůstává ta pohodlná bezelstnost naprostého vyprázdnění mozku. Lhostejný výraz, ale uši zcela přirozeně nastražené v každodenním očekávání údivu a komentářů lidí kolem.
Došoural se k předním dvěřím hned za řidičem, kde jsou napravo vždycky dvě sedadla naproti sobě a posadil se tak, aby byl čelem po směru jízdy. Zatím si ho snad už všichni přítomní stihli všimnout. Je mi jenom líto, že jsem neseděla úplně vzadu, abych měla přehled o celé kabině. Takhle jsem byla v pozici tří sedadel za ním. Nastoupil na Staroměstské. Třeba stál někomu na umprumce modelem. Vytahané šedé tílko, přes něj džínsová vesta s nášivkami, džíny s dírou na levém koleni a mohutným rozparkem pod pravou půlkou hýždí - težko určit, jestli měl ten člověk taky trenýrky. Na obou rukou široké kožené náramky se železnými cvočky, stejně taky pásek. Hlavní byl ale obojek na krku - vzadu na temeni s velkou sponou a po celém obvodě dvě řady dlouhých tenkých bodáků jdoucích navzájem proti sobě. Všichni natáhnou krky. A já tenhle moment miluju. Asi už jsem deformovaná, ale skutečně mě upřímně baví být analytika z odstupu. V situacích, kdy se na veřejnosti něco děje - opilec halasí, matka hubuje dítěti, bezďák somruje a dvojice se hádá, někdo má metr vysoký účes nebo půl metru vysoké podpadky - všichni prostě natáhnou husí krky a teleskopy a sondují a baží po senzaci. Nejlépe po takové, kterou můžou odsoudit jako opovrženíhodnou z jejich pozice slušného a bezúhonného občana. Dřív mi v takových chvílích bylo stydno. Ne za individuum, které rozruch způsobilo, ale za bezskrupulóznost čumilů, kteří se nezastaví před ničím a ti kurážnější ještě přitrouble komentují (většinou tetky po padesátce s nákupními taškami a trvalou). Teď už si podobné stavy spíš užívám a pasuji se do role pozorovatele pozorovatelů. Nevšední úkaz většinou zaregistruji brzy a rychle, takže se můžu plně soustředit na moment úžasu, který úkaz vyvolá.
Slečna v květované halence se cítí za dnešního výstředníka trapně. Dívá se z okýnka sedíc nalevo od něj a pokukuje jen po očku zpod hustých, nalíčených řas. Muž před ní se kryje za slunečními brýlemi, ale očividně ve zvědavosti dost vyniká. Dvě holky přede mnou poslouchají na půl ucha muziku a na půl pusy si něco šeptají. Ale sestavě vévodí stařenka úplně vepředu a tudíž přímo naproti rebelovi s obojkem. Zírá na něj přes uličku a posouvá si po nose brýle. Kroutí vehementně hlavou a svírá rty v pohoršené grimase. Jako by měla na čele napsáno heslo: To je dneska svět. Takováhle individua. A v televizi pořád hlásí, jak někdo zase přepadl důchodce... Muž dodává celé situaci korunu, když si - velmi nízko posazen s nohou přes nohu - zapaluje cigaretu. Oknem proudí za jízdy vzduch dovnitř a žene kouř až dozadu, aby nikdo v tramvaji nezůstal na pochybách..

Důvody, Stmívání

13. května 2010 v 19:32 | Terry* |  Poesie
klein

Důvody

Pro nejhlubší rozkoš slunce pálícího za krk,
které vás nutí mhouřit oči, i když jste k němu zády
a pro boloestnou slast zbroušeného verše,
jenž umírá, jen co vám svlažil rty.
Pro všechnu krásu květnového jara
a vůni obrazů, co líbají se s rámy.
Pro teplo návratů, pro opuštěnou zem
svíráte bolest svou
a laskáte své rány!

Pro ticho mezi takty recitálů,
vlahnoucí vítr, horké stíny,
pro hudbu z okapů, co tryská pod střechami.
Pro tolik, tolik vonných míst,
které vás vábí svými alejemi
a pro umění samo slavné k smrti
vy zvete blíž to,
co vás zvolna drtí!


Stmívání

Jak teplo slunečnic,
jenž sálá tiše z polí,
navěky laskal bych,
co sládne a co bolí.

Jak příval červánků
už do ztracena hasne,
ve mně se napíná
to ztracené - to krásné.

Jak šero v houštině
houstne a ptáky laská,
v mém srdci líbá se
hned s nenávistí láska.

Když pěna měsíce
už klouže na hladinu,
ve verších zpíval bych,
v co věřím a čím hynu.
 


Nokturno

8. prosince 2009 v 0:53 | Terry*

Nenacházet slova
je jako nacházet sebe v čase
na zastávce Malostranská,
večer, směrem od Újezdu.

Jak to, že některé večery si žádají báseň
více než jiné
a jsou náhražkou bezesných nocí, kdy mrouskající se kočky
kašlou na řevy lvounů.
Na cestě do kasemat spánku je totiž nejedno probuzení
a jedno každé si akcentuje
své procítěné
SLOVO.

Zase
je chvilka,
kdy se zvuky nočního města stávají blahem
- osamotě,
každý zvlášť
a přece
všichni spolu
zníme spíce
poněkud šíleně svým nesmazatelným dechem
- v hlavě
jeden druhému
na míle daleko..

Jak psával Chalupecký:
skončit se má tichem.

Úvod do poetiky

1. prosince 2009 v 0:15 | Terry* |  Poesie
 Jiří Šotola, 1960

Kam dál